Pro některé učitele nepřekonatelná výzva (takřka konec vzdělávání v Čechách), pro někoho jedinečná příležitost – asi toto vyčteme ze zpráv v českém tisku, pokud se píše o vlivu koronavirové pauzy na vzdělávání dětí.
V úterý jsme si ještě normálně průvodcovali a ve středu 11. března buch – konec školy a všichni budou doma! I u nás na škole jsme v týmu byli také lehce šokování – trocha vzrušení, adrenalinu – každý má rád trochu toho “nebezpečíčka”. Šeptanda a dojmy běžely, každý četl zprávy. Ovšem toto nepamatovala ani Emily, naše nejstarší kolegyně. Co budeme dělat? Asi bychom mohli být nějak originální, (možná se to od nás taky trochu očekává) nebo ne?
Zvítězila rozvaha.
Pochopili jsme, že v této situaci není kam spěchat. Rodiče jsou sami zmateni, možná pod tlakem okolností, v krizi svého podnikání atd. A ministerstvo také neví, co dělat. co říci učitelům, ředitelům a celé veřejnosti. Situace je jedinečná. Napsali jsme proto rodičům našich dětí obecný pokyn, že mají odpočívat – počkat až do příštího týdne do úterý, protože máme v pondělí poradu. A že jim dáme vědět. Bylo nám jasné, že to budeme muset probrat společně jako tým a postupovat jednotně jako škola.
Mezitím jsme žhavili dráty ve Sciopolis, Konal se první meet ředitelů, kde se řešilo to samé – jaké můžeme/máme mít nároky na děti, jakou podporu dětem a rodičům zvolit. Jakou online platformou vzdělávání vést…
Do pondělní online porady (meetu) s průvodci jsme všichni v týmu přemýšleli za sebe, co by nám a dětem vyhovovalo. My s Michalem jsme se jako vedení rozhodli pro platformu G suite, kterou už jsme ostatně trochu znali z dosavadního užívání mezi průvodci. Na poradě s průvodci jsme si konsensuálně rozhodli, že budeme zadávat práci v týdenním cyklu a z počátku v osekané podobě (co se týče množství, náročnosti i počtu předmětů u druhého stupně). Opatrné doporučení ministerstva, že by měly školy pouze opakovat dosavadní učivo, nám přišlo rozumné pro státní školy. Nemuseli být zrovna v nejlepší digitální kondici a jedou na kvantitu – tak to radši ať dají dětem pokoj, však není konec školy navždy. Pro nás jsme si však troufali na víc.
Dětem jsme adminy (z naší Podpůrné skupiny v Praze) nechali založit školní gmaily (s koncovkou scioskola). My všichni dospělí ve škole jsme se naučili Učebnu (Classroom), na zadávání práce na týden. Michal (ředitel) nám udělal malý kurz. Postupně jsme odhalovali technické detaily užívání a společně je sdíleli na pravidelných online poradách v pondělí odpoledne. Celkově bylo toho hodně – meetů, diskuzí, organizování. Ale popravdě – hodně toho zbylo na dětech a na rodičích samotných…
Někde na školách velmi aktivní učitelé natáčeli na video své hodiny atd. To není špatné, ale popravdě, musí to být taky velmi pracné. U nás jsme neměli dané hranice aktivity, pouze jsme si stanovili doporučení podpůrných meetů a týdenní zadávání. Tolik stačí k nám dospělým.
A jak to všechno zvládly děti?
Každý nejlépe jak mohl, podle rodinných a osobních možností a dovedností. Obecně měly děti z počátku potíže najít si svůj řád dne, rytmus a pravidla práce tak, aby měly přehled o tom, co dělají, dokdy to mají mít hotové a kdy mají konzultaci s průvodcem přes meet. U mladších dětí zpočátku stačilo jednoduché zorientování se, že každý týden mají pracovat na triviu (čtení, psaní a počítání). Teprve později začali průvodci zasílat konkrétnější zadání.
Některé děti neměly vhodnou techniku – dětem nefunoval třeba mikrofon nebo neměly kameru potřebnou na meet. Rozpůjčovali jsme tedy potřebným školní notebooky. Jak na tom musí asi být děti na školách z chudších oblastí státu? Špatně.
Zvláště zasažené byly děti zdravotníků, vojáků a policistů – ti byli prakticky pro děti nedostupní a byla to velká komplikace na začátku, zvláště u mladších dětí.
Nejvíce dětem chyběly pochopitelně ostatní děti (a průvodci) – fyzická blízkost, vtípky, povídání si, hraní a učení. Také proto byly online meety poměrně populární, protože tam se vždy našel nějaký prostor na sdílení a popovídání si.
Z hlediska “hardskills” se ukázalo, že některým individualistům domácí výuka velmi prospěla v učení. Naopak některé děti stagnovaly, nebo jsme zaznamenali i regres. U více starších dětí se ukázalo, že online učení (například pomocí Khan Akademie, umimeto.cz a další) může rozvinout a nečekaně uplatnit určité dovednosti (např. plánování samostatné práce, práce s výzvou aj.). Vícekrát se ukázalo, že starší děti – “puberťáci” – dokážou doma online kognitivně více než ve fyzické skupině. Tam totiž více věci vztahové a na práci se tolik nesoustředí. Také se stávalo, že je jejich postavení ve skupině nějak limitovalo, jejich role ve skupině je mohla svazovat.
Rozhodli jsme se zachovat prvky dlouhodobé práce zadané online, chystáme se více využívat maily a meety. Víme, že pokud znovu přijde omezení školy prezenčně, jsme dobře připraveni a prakticky ze dne na den víme co dělat.
Souhrnně byl pro nás koronavirus dobrým učitelem. Ceníme si nyní více vzájemné fyzické přítomnosti. Chyběly nám hlasy, chyběl oční kontakt. Nechceme už o to přijít a věříme, že pokud se školy zase někdy zavřou nebude to nadlouho – brzy se zase shledáme “face to face” – a bez roušek!